Písničkově-alternativní Vobezdud se nebojí kombinovat zdánlivě nespojitelné: prvky folku nebo šansónu s dechovými nástroji a rockovým podtextem. Výsledek je posluchačsky až nečekaně přívětivý. Své koncerty Vobezdud pravidelně ozvláštňují originálními kostýmy, ve kterých vystupují. Vobezdud zahrají na letošní Besedě.
Čvachtavý lachtan – kapela, ve které mimo jiné figurují Martin E. Kyšperský, Tomáš Vtípil nebo Jaroslav Erik Frič, letos po několika letech obnovila svoji činnost. V rámci letní festivalové sezóny odehraje skupina pouze jediný koncert – v Tasově na Besedě u Bigbítu. Místo obligátního klipu tentokrát nabízíme pozvánku na koncert Čvachtavého lachtana z dílny Martina E. Kyšperského.
Našeho prvního regulérního moderátora Čumbu, který si služebně odsloužil pěknou řádku let a dodnes je na Besedě festivalovým inventářem, zná téměř každý návštěvník Besedy. Méně lidí už zná jeho literární tvorbu v Babylonu a ve Skutečnosti, případně divadelní, dramaturgické a režisérské aktivity. Jen ty nejblížší zdroje pak vědí, že je dokonce i učitelem češtiny pro cizince. A hlavně neskutečným nezmarem. Třetí otáčení za kořeny Besedy zasvětíme právě jemu.
Na Besedě ses v roli moderátora zjevil s rádiovkou poprvé v roce 2001. Jaké to pro tebe bylo?
Ne, ne!!! Na Besedě jsem byl poprvé roku 1993 podívat se na dva své spolužáky – na krásnou klávesistku skupiny Patison Beat Zdislavu J. z Lipova a na tehdy rockového kytaristu, dnes folklorního předáka Aleše Mičku. V tom samém roce jsem tam také potkal spolužačku ze základní školy M. H. Na otázku, co ta dělám, jsem jí odpověděl /viz výše/, a ona mi řekla: Já už mám děcko tady s tím kytaristou… Pak jsem si udělal na několik let pauzu, mimo jiné z důvodu návštěvy bluesového festivalu v Chicagu a obdržení manžetového knoflíčku B. B. Kinga. V roce 2001 jsem se zde ocitnul poprvé „pouze“ v roli účinkujícího.
A jaké to tedy bylo?
Ačkoliv to tak nevypadalo, necítil jsem se nejlíp… Domluva byla, že průvodní slovo si rozdělíme se dvěma kolegy, F. K. a V. K. Oba se však v průběhu odpoledne svým povinnostem začali vyhýbat, František má omluvu, že to bylo z důvodu trémy. Onu rádiovku v roce 2001 mi nasadil kolega V. K. na naše společné vystoupení, ke kterému se ovšem nedostavil. Také o rok a o dva později se kolegové na vystřídání tak dlouho připravovali, až k jejich zapojení nedošlo. Jsem rád, že si takovýchto ne úplně příjemných věcí návštěvníci /a ani pořadatelé/ vůbec nevšimli… V dalších letech pro jistotu pořadatelé žádného kolegu nesehnali nebo dostatečně nesháněli a situace se výrazně zlepšila až s příchodem Čokovoko. Nějaký rok poté už se štafety konečně chopili mladší, pohlednější a schopnější!
Besedu jsi moderoval jako hlavní moderátor od roku 2001 do roku 2009, ale tu a tam se na placu objevuješ dodnes. Který ročník byl pro tebe nejlepší?
Z pohledu ze strany účinkujících a pořadatelů největší kvalitativní skok znamenaly ročníky po příchodu Čokovoko. Za nejlepší ročník považuji rozhodně ročník 2011, kdy už veškeré povinnosti převzala mladší generace. Nemusel jsem mít vůbec žádné starosti, všechno fungovalo jako nikdy předtím. A na rozdíl od všech jiných festivalů i některých předchozích ročníků Besedy u Bigbítu samotné, žádný z pořadatelů nebyl nervózní a všichni si svůj festival dokonce užívali! Takže nezbývá než se těšit na ročník 2012 a přát si, aby to vydrželo!
Kdo pro tebe osobně z hudebníků byl největší hvězdou a proč?
Rozdělil bych otázku na tři části: Největší zážitek bylo určitě vystoupení rockenrollové skupiny Fireballs, kdy opravdu po zpěvákovi létalo ženské spodní prádlo horem spodem. Na začátku sice fanynky vytahovaly předpřipravené spodní prádlo ze svých zavazadel a nikoliv spontánně ze svých mladých těl, ale po pár písních se k velké nelibosti svých partnerů nechaly strhnout i ostatní rozrajcované posluchačky. Co naplat, u rokenrollu je jen jediné měřítko kvality účinkujících, a to množství spodního prádla rozparáděných fanynek během vystoupení. Tolik energie podnícené hudbou jsem do té doby nikdy neviděl.
Největší hudební zážitek byla asi magická trumpeta Erika Truffaze, protože v tu chvíli bylo myslím už opravdu i nejzatvrzelejším jasné, že dál se hudebně tímto směrem na akci tohoto typu dostat nejde a aby festival mohl pokračovat, měl by se ho chopit někdo další…
Největší pocit hudební satisfakce byl při vystoupení skupiny Waltari, protože si pamatuju píseň z první návštěvy 15 let předtím – slováckou cover verzi Waltari pod názvem Rajčata s refrénem: To mě zabije, zabije, zabije, nezabije… Hned po Finech pak samozřejmě na stejném pódiu vystoupil se svou současnou kapelou autor této coververze.
A co návštěvníci? Došlo za ta léta i k nějakým problémům?
Ono tak docela nevadí, když rozparáděný nahý návštěvník vběhne mezi účinkující na pódium podělit se o svou energii a své mužství, problémem je to pivo, které jim rozleje do elektrických mašinek a nástrojů… Vzhledem k tomu, že už asi nejsem nejmladší, tak bych se z pohledu pořadatele připomněl i ono tradiční: Bezpečnost při zábavě je podstatně důležitější než zábava samotná!
Kdybys měl Besedu charakterizovat ve třech větách…
Beseda je přátelské slovácké setkání s tancem a zpěvem za hudebního doprovodu. K besedování kromě přátel patří i výtečná hudba. A při takovém setkání by se měli příjemně cítit jak besedující z řad návštěvnictva, tak i z řad účinkujících.
Chtěl bys Besedě popřát, aby se dožila třicítky?
Když jsme se třiceti let úspěšně dožili Ty nebo já… Kdyby někdo na okrese Hodonín v roce 1993 řekl, že na té přehlídce místních kapel za pár let vystoupí nejznámější evropský trumpetista nebo bluesová černoška z Chicaga, byl by asi zralý na „odvoz do Kroměříže“…
A na závěr vzkaz pořadatelům Besedy u Bigbítu: Děkuji, že se o Besedu tak pěkně staráte! Držím samozřejmě palce, přeju mnoho dalších ročníků a aby byly plné spokojených návštěvníků a účinkujících…
(Rozhovor s Laďou dne 18. července 2012 připravil ahmed)